Atlas zemí - Německo | Cestovní kancelář ERLI zájezdy Maďarsko, dovolená v Maďarsku, pobyty, termály

Německo

• Evropa

Německá spolková republika - Bundesrepublik Deutschland

Přímořský stát ve střední Evropě při pobřeží Baltského a Severního moře. Až do druhé poloviny 19. století bylo Německo spíše geografickým pojmem než státním útvarem. Sociální, politické a náboženské rozdíly rozdělovaly po staletí Německo, a dokonce i po jeho sjednocení roku 1871 vyvolávaly otázku, zda jde o jednu národní entitu. Ve starověku bylo Německo osídleno na jihu keltskými a na severu germánskými kmeny. Porýní a Podunají se staly hraničními oblastmi Římské říše (provincie Germánie). Od konce 2. století pronikaly na území impéria nové germánské kmeny (Alamanové) a od 5. století vytvářely na území Německa kmenová vévodství (Sasko, Durynsko, Bavorsko, Alamanie). Do poloviny 8. století byla postupně všechna podmaněna Franskou říší. Po rozdělení Franské říše roku 843 se stalo území Německa součástí Východofranské říše. Na přelomu 9. a 10. století zanikla centrální moc a Východofranská říše se rozpadla na jednotlivá vévodství. Současně začala i snaha o opětovnou státní jednotu, kdy se jádrem nové říše stalo Sasko. Centralizační snahy byly v druhé polovině 10. století doprovázeny i územní expanzí na západ (Lotrinsko), na sever a východ (až k Baltskému moři), a především na jih (Itálie). Roku 962 byl německý král Ota I. korunován v Římě papežem na císaře Římské říše (pozdější název Svatá říše římská). Od 11. století pak došlo k postupnému úpadku centrální moci a dezintegraci říše na jednotlivé rivalské státní útvary podřízené německému panovníkovi jen formálně (mimo jiné České království). Jednotliví panovníci však přesto pokračovali ve výbojích na východě a na západě. Vláda Karla IV. (1346-78) načas konsolidovala územní a mocenské poměry v Německu, nicméně dezintegrace rychle postupovala za jeho nástupců. 16. století bylo provázeno náboženskými válkami, podobně se za Třicetileté války (1618-48) stalo Německo místem střetu mocenských nároků Francie a Habsburků, kteří byli od roku 1438 prakticky trvale německými panovníky. Po Vestfálském míru (1648) bylo Německo stěží více než jen konfederací asi 300 samostatných států provádějících vlastní politiku. Od druhé poloviny 17. století začal mocenský nástup Braniborského kurfiřtství, jehož panovník se roku 1701 prohlásil pruským králem (zisk Pomořanska, Prus, Slezska atd). Do poslední fáze vstoupila Svatá říše římská národa německého (název od 1519) v průběhu napoleonských válek, kdy byla část německého území anektována Napoleonem, asi 200 menších státních útvarů zcela zrušeno, a sama říše likvidována roku 1806. Po Napoleonově pádu došlo sice k revizi mapy Německa, nikoli však návratem k původnímu stavu, ale posílením nejsilnějších německých států (zejména Pruska). Boje o dominanci v Německém spolku (vytvořen 1815) mezi nejsilnějšími účastníky, Rakouskem a Pruskem, vyvrcholily porážkou Rakouska ve válce roku 1866. Sjednocovací proces Německa pod pruskou patronací byl dovršen prusko-francouzskou válkou roku 1870 (zisk Alsaska a Lotrinska). Po porážce Francie bylo roku 1871 vyhlášeno Německé císařství. Expanzivní a neobratná politika vehnala Německo do 1. světové války, po jejímž skončení bylo německé území redukováno (zejména ztráta Alsaska a Lotrinska, území na východě a části Slezska ve prospěch nově vytvořeného Polska). Roku 1918 byla vyhlášena republika, nazývaná podle ústavy přijaté o rok později Výmarská.
Po nástupu nacismu roku 1933 (kancléřem Adolf Hitler) zahájilo Německo další územní expanzi (anšlus Rakouska, připojení Sudet, okupace zbytku Českých zemí) a roku 1939 rozpoutalo 2. světovou válku. V jejím průběhu obsadilo Německo rozsáhlá území, z nichž část připojilo ke Třetí říši, část okupovalo či předalo do správy svým spojencům. "Tisíciletá" Třetí říše (první ve středověku, druhá 1871-1918) kapitulovala roku 1945 a německé území bylo rozděleno na 4 okupační zóny (americkou, anglickou, francouzskou a sovětskou), západní hranice navrácena ke stavu v roce 1937, zatímco východní hranice byla posunuta na řeky Odru a Nisu (fakticky kompenzace pro Polsko za území anektované SSSR). Vznik studené války způsobil, že hranice mezi okupační zónou sovětskou a ostatními spojeneckými zónami se stala na několik desetiletí hranicí mezi dvěma německými státy.
Roku 1946 se anglická a americká zóna spojily v tzv. Bizonii, roku 1948 připojením francouzské okupační zóny vznikla tzv. Trizonie. Jakmile roku 1949 začali západní Spojenci provádět restauraci parlamentního režimu ve svých zónách (Spolková republika Německo), reagoval SSSR vytvořením loutkového státu ve své zóně (Německá demokratická republika).
V souvislosti s vývojem v SSSR koncem 80. let (Gorbačevova perestrojka) došlo roku 1989 k revoltě v NDR a pádu komunistického režimu a Berlínské zdi, symbolu rozdělení Německa. Tento vývoj připravil cestu k znovusjednocení Německa o rok později. Během 90. let ovšem Německem otřásla řada korupčních skandálů, zejména kolem financování vládní Křesťansko-demokratické unie (CDU) kancléře Helmuta Kohla. I 12 let po sjednocení je rozdíl mezi západní a východní částí Německa stále výrazný, což zejména u obyvatel bývalé NDR (tzv. Ossis) vyvolává pocit jisté frustrace.

Německo se dělí na 16 spolkových zemí: Bádensko-Württembersko (Baden-Württemberg), Bavorsko (Bayern), Brémy (Bremen), Dolní Sasko (Niedersachsen), Hamburk (Hamburg), Hesensko (Hessen), Rýnsko-Falc (Rheinland-Pfalz), Sársko (Saarland), Severní Porýní-Vestfálsko (Nordrhein-Westfalen), Šlesvicko-Holštýnsko (Schleswig-Holstein) v bývalé SRN (do 1990), Braniborsko (Brandenburg), Durynsko (Thüringen), Meklenbursko (Mecklenburg), Sasko (Sachsen), Sasko-Anhaltsko (Sachsen-Anhalt, vytvořeny 1990 na území bývalé NDR), sjednocený Berlín (Berlin) jako nové hlavní město.

Německo se svého prvního sjednocení dočkalo teprve v druhé polovině minulého století. Původní pokus z roku 1848 o vytvoření sjednoceného Německa na bázi liberálních idejí se nezdařil. Proces sjednocování byl naopak dotažen do konce pod vedením autokratických Prusů v roce 1871. Režim panující v Německu v letech 1871 ?1918 byl v ekonomické oblasti velmi úspěšný. Vytvořil vhodné podmínky pro průmyslovou revoluci. V politické oblasti se však Německo v důsledku krachu původních liberálních idejí naopak od svých sousedů vzdálilo. Po prohrané 1. světové válce došlo ke vzniku tzv. výmarské republiky (1919). Německá ústava přijatá ve Výmaru však měla významné trhliny. Dávala příliš velké pravomoci prezidentovi a naopak velmi málo pravomocí parlamentu, což podporovalo výraznou fragmentaci politického spektra. Tyto faktory, doplněné celkovou slabostí demokratických politiků a jejich neschopností vypořádat se s ekonomickými problémy, přispěly v Německu k růstu fašismu a nakonec ke vzniku 2. světové války.
V roce 1945 bylo Německo jako poražená země rozděleno do 4 okupačních zón, z nichž každou spravovala jedna z vítězných mocností. Dlouhodobé neshody mezi velmocemi ohledně budoucího postavení Německa vyústily v roce 1949 ve vytvoření dvou německých států. V květnu 1949 vznikla z okupačních zón USA, Francie a Velké Británie Spolková republika Německo (SRN), v říjnu 1949 se potom ze sovětské okupační zóny stala Německá demokratická republika (NDR).